Jak do perleti hrála mořská pěna,
kdy přistal, ostrove, na tvoje břehy,
vzduch vůně, kouzla plný byl a něhy;
bůh všecko měl, jen chyběla mu žena.
Tu spící Ariadnu zhléd’, v snu stená,
vlas černý svůdně padá v ňader sněhy.
Ó Thesee! rty chví se, vášně žehy
i v snu se nítí líčka uzarděná.
„Co Theseus? Já bůh před tebou stojím,
já chci tě mít a milovati lépe,
chci rozkoš edenskou dát všem dnům tvojim!“
A sotva padla na hruď boha šťastná,
již Kentaur, oba na hřbetu, zem tepe,
přes moře v souhlas tleská Hellas krásná.