Však Hera neustala v hněvu lítém,
hoch musil prchati dál v lesní hloubi,
sluj našel tmavší ve stoletém doubí,
kol srázné stěny byly jejím štítem.
Ve sluje vchodu planým chmelem skrytém
Pan révy zasadil tu husté loubí,
hle, zlatý hrozen k modrému se snoubí,
co Kentaurů zní země pod kopytem.
Kdys raněn jeden ve zoufalém boji
se k sluji doplížil a umíraje
chyt’ hrozny zralé v divém žehu žízně,
je rval a hltal. – V staré síle svojí
vstal ráno zdráv, a Jacchos chápal taje,
jež lidstvu dát má v úkoj jeho trýzně.