V shonu davů, lidstva vření
náhle cítíš osamění,
náhle ptáš se: Co tu chceš?
Kam se řítíš, a kam jdeš?
Toužíš uniknouti všemu.
Pohlédni v dno srdci svému
a dav – tříšť vzdálených ech –
klidný jdeš v těch zástupech.
Co to bylo? Smrt snad sáhla
po tobě, by v důl tě stáhla?
Přelud smyslů – pouze stín
věčnosti snad ze hlubin? –
Přešlo to, svět tone v jase,
dav dál šumí, vře, hřmí zase,
a ty hrdý projdeš jím
s myšlenkou svou, tajem svým.
Projdeš – o samotě doma
proč ti záchvěv pohne rtoma?
Slabost chvilky – však ten stín
co chtěl věčna ze hlubin?