Jen stesk a nudu, jenom žal a práci,
ne radost svou, to ptáče rychloleté,
jak pýří květu čas hned v propast smete;
čas měří vždycky jen, co člověk ztrácí.
Kýs vězeň v dlouhé chvíli v resignaci,
by oklamal se v muce dlouholeté,
čas začal měřit, dílo strašné, kleté,
nad balvan Sisyfův, jenž vždy se kácí.
Nad hrozný Danaid trest, jaký pouze
si může člověk vymyslet v své trýzni,
by jakás křídla nasadil své touze,
by krůpěj podal Tantalově žízni,
však marně, slední hodina jak prvá
nic nespraví, – bez času muka trvá.