Ten legendy hoch, který Augustinu
chtěl v jamku škeblí přelívati moře,
mi připadá vždy v noci hluchém stínu,
když orloj hučí v lidský sen i hoře.
Chtít zachytit blesk v dáli na obzoře,
chtít spoutat vichr, jenž rve strom i třtinu,
je stejným vtipem, jako v uzdu oře,
jenž sluje čas, chtít vpadnout, na vteřinu,
na hodinu a minutu chtít měřit
to nekonečno, moře rozvlněné,
a že je v hrsti máme, dětsky věřit.
Čas nikoli – ten bez mezí se klene,
jen orlojem ku svému měříš bludu
svůj žal i stesk, své otroctví, svou nudu.