Jak skráň by přejel mi kdo rukou lednou,
vzduch svěží ovál mne, na sprahlém retu
vzdech umírá; vstaň, duše, měj se k letu,
ve hloubí temných nebes hvězdy blednou.
Než ptáci s písní na větev si sednou,
než rosa skryje svoje slzy v květu,
mluv s bohem svým! Snad z hasnoucích těch světů
tě Oriona paprsky výš zvednou.
Jen dokud tato hvězda ještě svítí,
ty můžeš trhat závoj se všech tajů
a ze všech zřídel věčný život píti.
Jak ona zhasne, probudí se žití,
a co ti zbude, dcero zašlých rájů?
Jak mořem perla, mlčením se krýti!