O hvězdách do noci jsme hovořili.
Ty’s odhaloval věčné jejich taje;
když usnul jsem pak, zřel jsem obra báje,
jak v prostor hřměl, kde samé hvězdy byly.
Let’ prostorem jak velký fantom bílý,
a kštice jeho jak sníh Hymalaje...
měl v očích odlesk ztraceného Ráje,
páž tuří, plnou odvahy a síly.
Lví kůži na pleci měl a luk v pěsti,
a jak se ke mně chýlil, já jsem viděl
tvé tahy v jeho mlhovité tváři...
Jak malí jsme, já se i ve snu styděl!
Snad tvůj duch teď si za ním cestu klestí
a v kotouči mlh loká jeho záři!