V tmu zapadlé ty slunce dávných věků,
jen záplavu jsi nechal velkou, zlatou,
neznámých bohů aureolu svatou,
sny titanů a gigantů a reků.
Jen tuším, co v tvé písni ženských vděků,
co vesen s květů žní tam vrchovatou!
nad závist davu, zmiji jedovatou,
jsi vzlétl stejně, jak nad Hadu řeku.
Ty pastýři a králi básníků,
kde duše milionů slavíků,
jež pěly v tobě? kde ty světy krásy?
Či nad lidstvem přec Zev se smiloval
a každému z nás díl tvé duše dal,
že píseň má se k tobě, otci, hlásí?!