Vždy večer když se stmíval, Attila ještě hoch se ku obloze díval, kam zrakem stihnout moh’.
A jak se v hloubku ztrácel, v tu valnou nebes tůň, zpět s myšlénkou se vracel, že v hvězdách skryt je kůň.
On viděl v dráze mléčné v dál hřívu jeho vlát a v dálce nekonečné dvě žhavé oči plát.
A ve mlhovin tlumu, kde mnohý plál hvězd skvost, zřel v svoji vnořen dumu se blýskat jeho chvost.
I moře jisker dštíti on viděl kopyty, že myslil, dolů řítí se blankyt rozbitý.
Když jinoch dospěl v muže, vždy stále hleděl výš a mnil, že strhnout může přec toho oře blíž.
Hvězd sotva promyk zlatý v kraj padl, jenž se tmí, zřel, kolem jeho chaty jak hvězdný oř ten hřmí.
Tu jednou v tiché noci on z lože skočil nah a nadpozemskou mocí v tu hvězdnou hřívu sáh’.
A vskutku chytil koně, jenž nebem o překot kol hřímal v divém honě. Na siné skráni pot,
jej divě k zemi strhnul a na záda mu sed’ a běsným letem vrhnul se v širý, širý svět.
A hřímal hradů, trůnů a dómů na postrach, a mračna divých Hunů šla za ním jako prach.
A v divé honbě smetl, co našel u svých cest, a dále, dál s ním letl ten divoký oř s hvězd.
Když dílo dokonáno, v azur se vrátil zpět a nové vzplálo ráno nad očištěný svět,
jenž jako po potopě se zvedl z požárů, by rozkvět znova v stopě divokých barbarů. –
Zas prošly dlouhé věky, svět shnilý je a stár. Kde pro chorobu léky? Kdo zažhne suchopár?
Co platny věštců touhy a ohvězděné sny? Dí komet ohon dlouhý, že spočteny jsou dny.
A ve hvězdách to hoří a chví se, divný jas. Kdo sáhne v hřívu oři? Mně zdá se, byl by čas...
Cookies on Poetry Cove