Kdys tu – ovšem dávno je to –
zlato bylo, praví kmet,
počítaje mnohé léto
zpátky do minulých let.
Teď jen jako hroby rumy,
tady důl, tam táhlý svah,
keř se chvěje, tráva šumí
opuštěných na drahách.
Hoch, který tu kozy pásá,
občas zvedne kamínek,
zdá se mu, to divná krása!
zaklet spí v něm plamínek.
Proti slunci rudu zdvihá,
co to zdálo se mu jen?
Odhodí ji, raděj stíhá
motýla, jenž vyplašen,
celý černý s žlutým krajem
tam se houpá v bodláčí...
Jak bych prokletým šel rájem,
jdu, a je mi ku pláči.