Omšený kámen leží
v jezera hlubině,
je mu tak teskno, bolno
v té vodní pustině.
A nad ním bílá růže
se hravě kolíbá,
ji denně zlaté slunce
svým žárem zulíbá.
I bledý měsíc stříbrem
i vlny jezera,
i pestrý motýl líbá
květ její z večera.
A hluboký tu náhle
jezerem proudí sten,
zachvěje v snu se kámen,
že sám tak opuštěn.