Opice a kozy! praví Shakespeare kdesi;
nad tím jsem se věru často zamyslil,
v tiché horování, v divé vášně plesy
Šklebný smích se často z nich v mé dumy lil,
něco příšerného, co nás mrazí, děsí.
Jako chodec, který zbloudil mezi lesy
a jen sýčka slyší z černých sosen kvil,
samou pavučinu do snů mojich věsí
opice a kozy.
Zhnědly, uschly dávno růžné mládí vřesy,
smutný vnuk dnes pije, kde děd vesel pil;
darmo ptáš se, k čemu myslil jsem a žil,
když v tvou pustou dráhu neschůdnými tesy
pletou se ti stále, dřív než stihneš cíl –
opice a kozy!