OPATRNĚ.

Nedávno zastavil mne na ulici kýs dobrý muž, mně zdá se redaktor neb nakladatel a hned s chladnou lící bez předmluvy ten začal rozhovor.

„Je dobrá časem báseň v časopise, když mezi povídky se prohodí, byť nečtla se, přec dobře v listu skví se, slok řada mile oku lahodí.

Zvlášť na konci, když prázdná stránka zbývá, tu hezky verš se dělá lyrický, já tomu přeji, a my od jakživa jsme slušný měli dorost básnický.

Je zapotřebí ostnem býti trochu té rýmující naší mládeži, však každému z těch veršujících hochů zřít na prsty, je držet v otěži.

Jen po kapkách – to poesii stačí v té době cukrovarů, záložen, těch málo juž, co při měsíčku pláčí, čas minul, kdy vrah písní přemožen!“

Ó jindy, nevím, co bych byl řek’ na to, snad: Mýlíte se, pane, naopak je pravá poesie ryzí zlato a čím jí víc, tím duše jako pták!

Jen plnou vždy ji rozhazujte dlaní, ať roste jako řeka bez hrází, ať chrámem jest, kam s povztýčenou skrání i dělník otrhaný přichází.

Ne v knihách, jež se zlatou zdobou blýští, ji raděj prostou dejte zadarmo, vždyť v ní je život, vzruch a spása příští všech, kteří skráně kloní pod jarmo.

Ó dejte ji, neb všude jest jí třeba, je manna, nektar, rosa, ideál, jak druhdy Kristus když požehnal chleba a tisícům jej kolem rozdával!“

To byl bych řekl – teď však přešla léta, a často spražen ve životě sám, co ještě v duši mojí zrá a vzkvétá, juž v srdci na dně žárliv ukrývám.

Tož zívnuv jen jsem pravil apaticky a novou cigaretu sklonil k rtům: – Vy ovšem, pane, pravdu máte vždycky, nač předhazovat perly prasatům?