A v pustý závoj halí jej spánek kouzlem svým, v zdi otvor vidí malý, tři mniši, opat s ním;
juž černý šátek točí mu třikrát kolem očí, jej vedou v kruh a vkročí v sluj, zkad se valí dým.
Šli dlouhou chodbou ztmělou, jak mohl rozeznat, šli tiše cestou celou a plachý byl jich chvat;
zas v kruh jím zatočili, na konci chodby byli, a s očí v krátké chvíli byl šátek jemu sňat.
Zde v trojí dlouhé kruhy se táhly plameny, a ve všech barvách duhy zde hrály kameny;
tu stříbro bledě svitá, tam zlato rudě kmitá, v to šperků směs se vplítá a kříže, prsteny.
Tam opál lunou hoří ve zlatě náušnic, a fialovou zoří mu amethyst plá vstříc,
smaragd se z hloubi směje, rubín se ohněm skvěje, až nachu proudy leje mu v polekanou líc.
Tu ornáty a štoly, vše brokat, samet, nach, jak svatých aureoly z nich září zlatý prach;
tu kalichy a mísy, a v nich se skvosty mísí, rampouchy zlata visí jak krápník na stěnách.
Biskupské zlaté berly a drahokamy v nich, jak vejce velké perly a bílé jako sníh;
květ se zlatými stonky a náramky a sponky jak slzy a jak zvonky – vše hoří v paprscích.
A koruny a hávy, vše plno opálů, tu růžovy, tam tmavy, z beryllů, korálů,
a čím se hlouběj’ noří, tím větší kruh se tvoří, tím víc to kolem hoří, jak víno v pokálu.
Šklebí se Kolda sladce jda mnichům v zápětí; hle, číš tu vzácné práce, jsouc rovna poupěti.
Jak hoří v zlatě čistém, jsouc spjata révy listem, v němž smaragd s amethystem plá v družném objetí!
Ten pohár svůdně kyne, jsa rubíny kol tkán, ze stvolu v šíř se vine jak bájný tulipán.
A Koldovi tu zdá se, že před ním v plné kráse jak lotos otvírá se, jenž lunou zulíbán.
Ó jenom doušek jeden a Kolda staví krok, dal štěstí by a eden i žití mnohý rok!
Saharu v hrdle cítí, jen z této číše píti, v níž víno plá a svítí stem rubínových ok.
A juž se k číši kloní a zírá v její nach, a jak chce sáhnout po ní – hle, vína na vlnách
vlas zlatý, tvář se houpá, tu bílý prs se koupá, a nahá žena stoupá ven z číše v paprskách.
A zmizel opat s mnichy, po špercích nikde zvěst, z dna číše zvoní smíchy a strop jest plný hvězd;
a číš se výše pění, kol cinkot, zvonků znění, a jizba v mhu se mění, až celá číší jest.
A s ženou Kolda kráčí po zlatých paprscích, kol nich se břečtan stáčí, v něm rosných perel mih;
on chce ji vinout k sobě, leč cítí, kterak v mdlobě mu váznou ruce obě, chce mluvit – hlas mu ztich’.
Teď chodbou křišťálovou se nesou po chvíli, jak zlaté rybky plovou, teď dva jsou motýli;
a kde se oblouk křiví, sto šotků z listí civí a šklebí se a diví, že tak jest opilý.
Tu v hněvu Kolda skočí a chce je potrestat – v tom cos mu padá s očí, vše vidí v mlhu tát;
je zbuzen – slyší smíchy – ach, vše bylo sen lichý, zří opata a mnichy se za břich popadat.
Cookies on Poetry Cove