Pan Kolda sedí u džbánu
a na stůl bije pěstí,
a pije zas: „Vem ženy ďas,
juž nikde nemám štěstí!
I kostka jakby opilá
si dělá ze mne blázny,
džbán schýlím níž a brzy již
se šklebí na mne prázdný.
Čím taký život zemana
se od žebráka liší?
Toť žijí líp, mně dí můj vtip,
v Opatovicích mniši.
Žár denní v chládku přestojí
v dřímání při oltáři,
však v noční čas na pravý kvas
se sejdou v refektáři.
Tu mělničiny plná číš
se nikdy nevyprázdní,
tu každý mnich jest žert a smích,
až v sboru píseň zazní.
Od plné číše ani noc,
ni ďas je nevypudí,
až v jitra sklon je zbožný zvon
ku ranní hóře vzbudí.
Tu první opat vyskočí
a mne si z očí spánek,
však jaký chvat, chtěl brevíř brát
a chytil zase džbánek.
Ať všední den, ať neděle,
jim stejně víno svědčí;
jak včera, dnes jsou jeden ples
ku slávě boží větší.
To jsou ti ptáci nebeští,
o nic se nestarají,
a místo sít jen znají pít
a žijí líp než v ráji.
Což abych k nim si zajel dnes?
Vždy viděli mne rádi;
nad nebe skvost jim platí host
a sklepy jejich chladí.
Já kláštera byl přítelem,
když lepší dnové byli;
čas jen se mih’, a z přátel mých
teď dluhy jen mi zbyly!“
Pan Kolda shodil na zem džbán
a sám se k stáji motá;
však jaký žal, co osedlal –
stín herky Don-Quichotta!
Jel přes pole, jel přes louky,
hle, tam se klášter bělá –
den parný byl, a proudem lil
se Koldovi pot s čela.