Kdys v knize veršů žluče plné,
kde svadlé srdce lká a klne,
jsem našel snítku olivy;
list stříbrný, květ bledě žlutý,
na první pohled nedotknutý,
a obé tiše práchniví.
Zda v světě bídy, žluče, hříchu
tak netají se sám a v tichu
květ svaté čisté lásky skryt?
Svět brutálně jde kol a raní,
květ dále šepce: Požehnání!
o vlídnost prosí, o soucit.
A také snad – myšlénko bolná! –
jak olivy květ láska zvolna
juž práchniví, se rozpadá;
vrou sloky žití hořkou žlučí
a v srdcích resignace pučí,
kol zla i smutku nadvláda.
Buď jak buď! – Květ zde ještě dýchá,
sny blaha vypravuje zticha
dech jeho sladce truchlivý...
Jak básně trpkost ono kvítí
tak zmírni hořké sloky žití,
nám lásko, květe olivy!