Skrz ovál jeho, který hoří zlatem,
se nejdřív slunce první paprsk dívá,
v rej barvám druhých oken čile kývá,
v ně červánek svým rudým šlehne šatem.
A měsíc bledým svojím majestatem
a záře hvězd v něm plná odpočívá,
že řekl bys, tam jistě Bůh se skrývá,
jej halit kadidlo výš stoupá s chvatem.
Níž hroty, kříže, vížky, arabesky
hlavního oltáře se v prales kupí,
bez postav ono, jednobarvé, ryzí
ve chrámu přítmí vrhá samé blesky:
Tak pravdě bližší jest duch, po níž úpí,
až v samém světla veletoku zmizí.