Mně líto oken, když se v bouři třesou.
Ty první cítí větru nárazy,
zvěst první hromů dunících k nám nesou,
v nich šlehnou blesku první obrazy.
A po nich první slza mračen stéká,
než zhoustne v liják, první prška krup
v ně řinčí divě, než se bouře vzteká,
svůj hlásá jimi majestátní vstup.
Vše větru záchvaty i pausy znají,
v tmy hýkání jak zmírajících křeč,
noc bez konce, které jest zoře bájí,
vše živlů muky, pro něž chudá řeč.
Však z rána zakalená, tupě civí
a bez výrazu němých do ulic,
když bouř juž šlehla svojím ořům v hřívy,
zří v šero leskem mrtvých zřítelnic.
Těm oknům verše mé se podobáte,
vy první rovněž nitra každý spor,
mé vichřice, mé blesky, hromy znáte,
mých roztříštěných tužeb meteor.
A ptáte, chvějete se v divé křeči
při každém nárazu té bouře zlé,
jak oběť, které na šíji vrah klečí,
a zápasíte marně v síle mdlé.
A napsány pak – cizích lidí tlupě
v tvář leskem zříte mrtvých zřítelnic,
tak s resignací, prázdně tak a tupě,
jak okna zří po bouři do ulic.