Ten věnec dovij v uschlé vrby stínu,
ten věnec dovij, růže moje bledá,
ta těžká noc, jež padá na krajinu,
ta těžká noc se z tvojí duše zvedá –
Slyš na vodách, slyš v rákosí to lkát:
Ten věnec dovij a jdi spat!
Hle imortely, astry v něm se skvějí,
i vlčí mák v něm rudým nachem hoří,
a lístky, kde se tvoje slzy chvějí,
si šeptají: „Jak pěkná jest v svém hoři!“
Snad o tvé lásce bude se ti zdát...
Ten věnec dovij a jdi spat!
Od tebe v dálku bílá růže plyne,
tvá mladost snad či vzdech tvé lásky za ním?
Žel, časem láska, růže proudem hyne!
Tvá ňadra dmou se a vlas padá k skráním,
v strhaném oku chce to znova vzplát –
Ten věnec dovij, půjdem spat!