Odysseus na moři.

V bezbarvém vzduchu, v kterém se křídla Snů prchajících míhají, dlí mladičké Jitro u Času zřídla a Hóry se již stíhají,

v jichž tanci dítě zvedne se junem, zajásá, zatleská ve světle slunném; Charona pošle s příšerným člunem v říš, kde se Stíny zdvíhají.

Oh, kdo tu pluje na zvlněném moři, jak vztahuje k Věčným ramena! Jak toužebně zrak v žeh rostoucí noří, jak jásá duše znavená!

Ač neví, co nový den přinese strázně, co nových zápasů touhy a bázně, zdraví přec Hélia, z paprsků lázně s nímž vstává Eos plamenná!

Sám, dokola sám je tu z živoucích tvorů! Dí mu to vlastních ňader ston, jak by ji poprv zřel, patří tak v Zoru... Ni delfinů kolem lodě shon.

Jen světlo a vlny a vlny a světlo! I patří, kde v hloubi nebes to zkvětlo, a na slunce, které z propasti vzletlo jak nádherný, zlatý alkyon.

I sáhne si k srdci, zda on je to vskutku? Ták docela na sebe zapomněl, nemyslí na zašlou, na příští půtku, necítí sirotu, prázdno, ni žel;

jak bytost šťastná, jak tvor ve všem celý, je lehký jak pták, jak paprslek vřelý, silný teď vlnám jak zástupům velí, v střed bohů hrdý vstoupit by chtěl.

Ó jak se to vlní, jak obzor plní to báječné mořské zrcadlo! Jak ženy prsy, tak pne se, plá, slní, zří s žasem v to děsné divadlo,

a cítí, co bylo v něm trudů a bludů, co tkalo v duši rmut, hořkost a nudu, jak s hlavy mu dýmem a šupinou s údů v tu orgii světla zapadlo!

A vztahuje ruce své, velebí Věčné a toužně zrak v dálku upíná, ba děkuje za bouře zlé, nekonečné; je svátkem ta velká mu vteřina.

Svůj osud cení si nad lósy druhů, jimž plynou s dny noci v únavném kruhu, cítí, jak duchu bouře jdou k duhu, jak samotou roste hrdina.

Velebná chvíle! – Mihne se, bleskne, juž prchá, on cítí to, s oblaky večera bude zas ve dumě teskné ždáti po kouři své Ithaky!

Zas bude chtít svoji obejmout ženu, zas políbit dítě! – Za jakou cenu se dotřel k tomuto Nesmrtných věnu?! ( Ó, zpátky, zpátky, vy přízraky!

Je velký a silný! Edenské růže tká v kadeře jemu světla lom, teď cítí jarost a odvahu muže, jak mohutný v pláni si připadá strom.

Ať vlna se vzepne a zčeří a zpeří, ať loď se mu zachví větrem jak peří, on žil a plně žil, neb v sebe věří, jest nesmrtelný v citu tom!