Snil; myslí jeho celý průvod táhnul,
zřel davy, země, dobrodružství smělá,
tu králů lesk, tam propast moře stmělá,
kouř z břehu Ithaky, po němž tak práhnul.
I vzbudil se a nad ložem se nahnul
nad čistý úběl antického čela
své Penelopy, nad ňádra, jež chvěla
se tichou vlnou. Bol mu srdce stáhnul.
Teď po bouřích cest, doma mezi svými,
proč nesnil klidný lásky ve přístavu?
Naslouchal v dálku – Ticho – Zas ty hlasy!
Snad klamal se – lví vztyčil svoji hlavu.
Teď zřetelně! – vryl skráň v své ženy vlasy;
však Nausiky pláč rval mu hruď i jimi.