Jest mnoho milovat – však přece vším to není,
nad lásku ještě výš se zvedá odpuštění,
toť triumf největší zde smrtelníka;
toť otevřené již jsou v naší tmě a šeře
ku branám edenu tak nedostupné dveře,
zpod kterých jeho jas k nám vniká.
To radost nejvyšší, to část radosti boží,
to víc než tvůrčí slast. Zlo býlí jest a hloží,
však odpuštění srp je archanděla,
jenž všecko vymýtí a bez ostří vše požne,
to Boha reflex jest, v němž vidí srdce zbožné,
nechť sebevětší noc se ztměla.
Kdo umí odpouštět, ten chodí stále v světle;
v své duše štěpnici má jabloně vše zkvětlé,
je dětem roven v duši pomsty prosté,
a nemá nepřátel a odbojců a soků,
neb všecko přeje všem, jde pevný v každém kroku
ve stínu, jenž vždy nad ním roste.
A jako lehce žil, tak lehce umře jednou,
jak měkké stíny jen se vrata hrobu zvednou
a klesnou naň jak dlaně matky jemně;
kdo lidem odpouští, jist Boha odpuštěním,
mír hvězdný v očích má s tím duchovitým chvěním,
jímž Věčnost dýchá přetajemně...