Nemysli na ty, kterým podal’s pít
a kteří do tvé naplivali číše,
všech srdce s tvým přec v souhlas nemůž’ bít,
týž hvozd, jenž jedněm v dumy úkoj dýše,
zas dráždí jiné, snět mu urazit;
ty’s třeba mechem jeho kráčel tiše,
co jiný prchal. Však nad cizím plesem
a cizí zlobou les dál zůstal lesem.
A jsi-li, básníku, ty taký hvozd,
co tobě, když ti někdo větev srazí?
Tvůj orel v mraku je i v trávě drozd,
u zdroje kapraď a laň snivá v mlazí,
od skály k skále z duhy zářný most. –
Dál otevři své nitro beze hrází,
šum, životem vři v korunách i vřesem,
ať vhod či nevhod – jsi-li les, buď lesem!