Jdu borem sám – nade mnou luna bledá
proráží matně černých sosen krov,
mha na větve a rosa v trávu sedá
a stromy šumí píseň beze slov.
Ach, jak jdu dál – což to mé ucho slyší!
jak na rakev by hroudy hřímaly...
a ticho zas – to větry v křoví dýší,
až ohlas vzbouzí strmé úskalí.
A jak jdu dál – mé oko v slzách taje,
všech drahých tváří vidím podoby...
a temno zas – to luna v stínech hraje –
či věříš, blázne, v žití za hroby?
„Snad byl to přelud,“ šepcí rtové bledí,
„a přeludem jest celý život snad?“ –
Bor zašuměl... a místo odpovědi
jen vlhký lupen na mé čelo pad’.