Ten dávno slibuji si – nevím dnes,
kde najdu jej, zda v žití nebo v hrobě,
jen cítím, jej jsem dlouho dlužen sobě,
tak na dva věky aspoň bych jej snes’.
Ach, lidé, knihy, jedna smutná směs!
Kde každý nerv jen křičí k tobě, k tobě,
však dech se tají, mdlé jsou nohy obě,
a na oči mi podivný šer kles’.
Den po dni mizí bezbarvý a šerý,
mně nudné město a mně nudná ves,
mně nudná zem i nudny nebe sféry,
mně nudné slunce, nudná niva, les,
mně nudno žíti, kterými chceš směry...
Jen s tebou do pekel či do nebes!