„Již trhat můžeš hrozny, jsou již zralé,
jež těžké visí, modrým dechem vábí...“
„Ty v snech, já vím!“ tož v práci své jdu dále.
Že léto mám a k tomu léto babí,
kam sáhnu, pavučiny... nač je rvát?
já v maskování pravdy vždy byl chabý.
Jak vždycky sedí bída u mých vrat,
zde věru nelze – byť to bylo třeba –
si oddechu na malou chvilku přát:
Tož nechám hrozny viset – honím chleba.