Sečkej, postůj! – Do dálky co tě žene?
choutky věru zbavit se tebe nemám.
Rty mé prahnou, polibků manou hoří...
Neprchej, lásko!
Hltat chtěl bych amforu nachýlenou
tvojich boků, patřiti v očí opál,
cítit srdce bouřící tlukot dále
s ohněm tvých víček.
Ale darmo! – Odvracíš znechucena
tvář i ňadra. Tušíš snad, čas že přijde
trapné, prudké rozluky? Odříkání,
zápasů marných?
Zkrátit chceš mi zmítání sporných citů,
zmírnit bolest? Náhle tak odhodlána,
že mi prcháš, půvabná záda ještě
s nádechem růží
točíc ke mně? Posečkej! Postůj chvíli!
Aspoň slovo útěchy dechni, sladká!
Nebo lépe k požitkům novým vrať se,
bohyně, ženo!
Darmo! – Prchá. Vychýlit dlužno ke dnu
číši Zhrdy s pelyňkem Odříkání.
Vše tu klame, přísahy, sliby, touhy...
zhltí vše Doba.