Do snů básníka zapad’ často světlý paprsk těchy, naděje v lepší příští, mih’ se, blýsknul, zaplál duhami vůkol, rázem však zhasnul.
Dcero touhy, mystický ptáku bílý, sestro žalů chorobných, moje písni, kde svá křídla složíš ztýraná bouří, tvé kde jsou břehy?
Kde jest krkavec, v zobci jenž by chleba nes’ mi jako proroku v palné poušti? Mrtvo, ticho kolem – ohlasů není v prostoru šírém.
Pláč tvůj, písni má, v prázdno letí marně a se tříští o skály tvrdých srdcí. Marně! Marně! Marně! Kněžko ty smutná, naděje zanech!
Světy okřídlen letla’s, anděl boží, zřela’s v soudy dějinstva, pásmo věků, unavenou potom sklonila’s peruť na českou hroudu.
V hloubi problémů pak jsi stoupla lačná, ucho kladla k bující tepně lidstva. Marně! Marně! Marně! Ubohá písni, komu jsi zněla?
V bláznů mumraje bílé čelo svoje skryla’s v cetky rozměrů pestrých forem, rým byl heralt v pozoun dující, břeskný výbojů tvojich;
otců příběhy, dumné zkazky mythů i mé srdce krvavé tíhou sudby... Marně! Marně! Marně! nesla jsi v zápas lhostejným davům.
Snad to zpozděný Osud takto určil, zníti v prázdno. – Zněla jsi, písni moje, vnuk snad pozdní v prachu najde tě ležet, zdvihne tě s žasem,
a v tvých hranolech najde vše ty spící, snivé, tklivé, paprsky chvějné, hřejné, jako děcko v prstech otáčet bude, písni má, tebe!
Sladké illuse! Což tě musí zdvihnout? Spíš je možná, zašlape v hloub jen tebe! Proto stejně v kalu zářiti budeš sobě, má písni!
Cookies on Poetry Cove