Oda.

Vážná Clio nad dějin sarkofagem sedí, rýdko z démantu uklánějíc, aby v desku bronzovou vryla pevně heroů jména.

Sestra její, tragická Melpomena, v očích hrůzy katastrof, v kšticích tmavý vavřín trpký, pohlíží v proudy dějin s Medusy tváří.

Měkké tÓny flétny své ladíc v souzvuk jemní hořkost meditac obou sester s děcka tklivým úsměvem Euterpe gracií sladkou.

Velké děje pradávných otců, půtky, řeže, honby, únosy smavých dívek, pomstu hrdin, zápasy, Calliope polnicí hlásá.

Jako motýl s opálem vzdušných křídel v chmurný hlahol epický smích sem padá, Hebě rovna snáší se Terpsichora v rythmickém tanci.

Kynouc vlídně s úsměvem božské sestře, hocha s toulcem, střelami u svých nohou, v lýru hrouží bouřněji bílé prsty Erato snivá.

Klidná v modré tunice Uranie kolem hlavy hvězdnatou s gloriolou k hvězdám kyne, odvěkou setrvačnost věcí všech věštíc.

Těchto sedm sešlo se – léta tomu – u Tvé, mistře, kolébky vůlí nebes, dar Ti ze své Pandory skříně klamné do vínku daly.

Soudné oko v tajemné vření dějin, tichý soucit v zápasy dlouhých věků, sladkou hudbu, rythmický tanec sloky v milostné písni.

Kouzlo slova s kladiva silou pádnou jako s měkkým hrdliček cukrováním; zjevno, profil za nimi uklidněný Danta že stanul.

Drahé vlasti žehnaje bouří věků, v tužbě vroucí předati v Tvoje ruce, jak ji nesl Parini s Alfierim, pochodeň svatou,

na níž věčné radostné zažíhá se ve tmách světlo myšlenky s jasem citu, s žárem pravdy, svobody perspektivou budoucím časům.

Léta přešla. Hyblejské včely medem lidstvo krmil's čtyřicet dlouhých roků; pěkně sluší kadeři sněhem bílé zelený vavřín.

Léta přešla. „Z papoušků žvatlajících marnou chválu“, z havranů škodolibých bílé jsou dnes labutě, letem tichým táhnoucí k světlu;

k světlu slávy získané prací roků v službách toho, vskutku co smrtelné. Času dost měj vrýti Tvé jméno k druhým, velebná Clio.