Krajina v mhu se obláčí,
na loukách kvetou naháči.
Ó smutné květy s leskem mdlým,
na list se nedostalo jim.
Na bledém stonku pouze květ
tak delikátní a tak bled.
Ach, kudy k nám se podzim bral,
tam pod nohou mu ten květ vstal.
Jak spadlá hvězda přečistý
a jako zima bezlistý.
Ó labské kraje, vidím vás,
kdy skosen luh, kdy zmizel klas,
jak v jitru chladně sychravém,
ve vzduchu bledě mlhavém,
kde slední špačků mizel tlum,
jste lnuly k šedým nebesům.
Co v mlze mřela ozvěna
a pouze kravka zpozděná
se pásla mezi olšemi
a smutek táhnul po zemi,
kde v rosné trávě s chumáči
jen bledí kvetli naháči!