Kdys v noci letní po milenky boku
jsem kráčel, celé nebe v hvězdách plálo;
nám v objetí se v jedné chvíli zdálo,
že každá hvězda podobna je oku.
Jde za námi, nás v každém stíhá kroku,
za chvilku blaha, jichž je v žití málo,
chce raniti nás za to, co nám přálo,
hvězd tichou výtkou srdcí ve hluboku.
A od té doby, kam jen noha vkročí,
i v noci za vteřinu blaha jednu
zřím stále tyto hněvné nebes oči.
Ó budou jistě plát i v hrob můj tmavý,
ba přibijí mne rovu mého ke dnu,
bych vstáti nemoh’, jak dva hřeby žhavy.