Jak miluju vás, hluboké a dálné
vy obzory! Vždy večer s hory skalné
zřím v údolí, kde v dáli nedostihlou
se vlní lesy; bříza s jedlí štíhlou
jak v objetí kdes nad propastí visí
a světlý list svůj v olší temno mísí,
a v šíř i dál, kam nebes pruh se klene,
se moře lesů čeří rozvlněné,
pod nohou tmavé, bledě modré v dáli.
A nežli noc je v stínů závoj halí,
hrát nechá po jich tváři zadumané,
jak úsměv, mroucí červánek, jenž vzplane
v dav oblaků, co na nebi se tísní:
ty protkne šípy zlata, rudou třísní
ty obetká; v tmu chvějné jiskry hází,
až rdí se kmeny sosen, v tichém mlází
pták vzrušen křídly hne a letí vzhůru.
A nežli vzletí, kles’ červánek v chmuru,
jež stkána z mlh a stínů mračnem zdá ze.
Noc kráčí blíž v své nekonečné kráse
a obzor hlubší zdá se zvedat, růsti...
Jak sokol s šňůry lovce, tak se pustí
má obraznost v tu nesměrnost, kde kmitá
se hvězda bodem! Neptám se, kde lítá,
v mracích, jež jdou, či po zemi, jež dřímá –
vím, křídlem svým že vesmír obejímá.