Ó vlasti! Sotva kdy tvé svaté jmeno
tak zneuctěno bylo, znešvařeno
jak tenkrát, matko, v osudné té chvíli,
když jmenem tvým svůj bídný pamflet křtili,
zkad temný stín se sklání nad životem,
kde rozum pod předsudků kratiknotem
má umačkán být, s úsměchem kdy v líci
by sváželi zas dříví ku hranici
a skřipce, háky, vidlice a koly
a provazy a věnce žhavé smoly,
jen kdyby mohli! – Avšak marná snaha!
Jde pravda velká světem a kam sahá
svou perutí, tam lež nemá víc místa.
Jak, vlasti, tebe – zneužili Krista!