S Točníkem Žebrák z mraků, hvozdů ční, do kraje hledí, dumají a sní, netknuty skoro dobou moderní! Kdys kolem nich jsem v tiché noci jel,
na valech Točníka stín stát jsem zřel; stál zahalen v plášť řasný tento stín, to Václav byl, Čtvrtého Karla syn, v kraj hleděl dolů zamlžený šerem
a vítr hrál s baretu jeho perem. Kol Točníka jsem jel tak mnohokrát, a vždycky zřel jsem Václava tam stát. Však jednou – náhle prázdný, pustý val...
Co stalo se? Já udiven se ptal. Však s mrtvými je dodnes těžká řeč, je zaklínati tají nebezpeč, a prostě ptát se bez výsledků bývá...
Co zbývá? Tu po letech na letních toulkách mých se opět Václav do cesty mně mih’ u Kunratic, však v pravém poledni,
měsíce června byl den poslední. Já zastavil jej – mužný byl to rek, ba skoro na mrtvého otylý; já odkašlal si a po chvíli řek’:
„Mně odpusť, drahý králi rozmilý, mně mimo Otce tvého, svaté paměti, byl’s nejdražší vždy z českých králů všech, ti jedni byli skoro pro děti,
ti druzí patří do smetí, a jiní škleb zaslouží, ba i prokletí, však ty’s byl muž a celý Čech! Za lásku tuto věděti mi nech:
proč na Točníku více nestáváš, kde o půlnoci vždycky míval’s stráž? a proč ji měl jsi, nespal v hrobě klidně?“ A Václav Čtvrtý odvětil mi vlídně:
,Viď, z Prahy jsi, vrátíš se do Prahy?‘ „To musím již,“ dím, „pane předrahý!“ ,Tak dobře, do Fišerky zajdi tam a Tomka hrob vyhledej, hochu můj,
jej pozdrav a mu pěkně poděkuj! Rci, velkou k němu vděčnost mám. Muž tento velkou klatbu se mne sňal: já neměl totiž klidu v hrobě svém,
mně míru nedopřála zem, já musil denně stráží mrtvých stát na různém hradu, kde jsem dlíval rád, ať Točník to byl nebo Křivoklát.
Neb uvaž, já jsem dlouho v bludu žil, že svatého jsem Jana utopil, jenž kapitoly obročníkem byl. Však nad slunce teď Tomek dokázal,
a proto kletbu věčnou se mne sňal, že tento světec vůbec nežil ani... Hleď, od té doby výborné mám spaní!‘
Cookies on Poetry Cove