Ó sestry Helikonské, čím to asi,
že všichni, jenž jdem za paprskem krásy,
v tmu žití z vašeho jenž padá čela,
jsme bědná družina a osiřelá;
že všecko víc nás hněte, pálí, tísní,
trn každý bodá, každá slina třísní?
Ó sestry rajské, sám to s výtkou cítím:
Kdy spokojen byl který básník s žitím?
Vše dejte jemu: radost, štěstí, slávu,
do srdce lásku, laur na jeho hlavu,
vždy urážku dřív nežli potlesk slyší;
tak v marné touze, kterou hrob jen ztiší,
zří propast jako Pascal kolem všady
s Medusou na dně, jak potřásá hady...