Ó chvíle, večery, kdy o samotě
před Bohem duše moje nahá stojí,
květ zdraný větry v otlučeném plotě,
jenž prošel vichřic nesčetnými boji,
a neví proč a zpívá v sladké notě,
v níž celá hloub se lidské duše rojí,
co boží, Bohu dá, co zemské, hmotě,
jen útěchou se resignace kojí!