Po kolikáté na hvězd zlatém voze
se spouštíš z luny srpem v černé kštici,
ó bohyně, ku hnědé zemi spící
v niv tichu i měst mroucím ve hlomoze!
Ty věčná básni v naší denní prose,
jak vítají tě vděčně milující,
co slzy jejich vášně jásající
jak rosné kapky na tvé hrají noze!
Co básníků zrak zvedalo již k tobě!
Co trpících, co mroucích bez útěchy!
Ó, v měkkém klínu tvém jest jako v hrobě!
Pláč, nářek, lání, úpění a vzdechy
se tiší v souzvuk neb sen apathický –
a nad vším trůníš velká, slavná vždycky!