Nový den.

Vstává tiše z klína mraku plný jasu nový den, děcka průhlednému zraku podoben.

U okna zřím, jak se nítí modravými nad lesy, jak se zvedá a jak svítí nebesy.

Každý strom ční k nebi tiše, květ je porosen a čist – Den se sklání k zemi s výše jako list,

který posud neotevřen, čísti jej – mám skoro strach. Kdož ví, v jakých budu sevřen brzy tmách?

Den je posud bez poskvrny prodchnut vůní lahodnou, kdož ví, jaké v hruď se trny zabodnou?

Svatá chvíle! Celé žití svítí z tvojí hlubiny, vděk tvůj lze jen z očí píti neviny!