Titanů starých nezdolné plémě vězněno úpí v podsvětí, duní to z hloubky, chvěje se země, slyš vytí a lání, prokletí.
Jdou léta jak stíny, avšak ten hlas jak výčitka, vzdor, ten hněv a spor ze hloubi moří a ze klínu hor,
týž, a přec jiný nezmizel z lidské paměti. Byly snad chvíle, kdy stlumen z části zhasínal v matném ohlase,
kruhy kdy přestal titan mdlý třásti, překonán skoro v zápase. Však jiskra té síly, odvahy, naděje plamen a žeh’
vřel v žilách všech, trysknul zas lávou a v divých snech nadšením zpilý pozved’ se kolos po čase.
Vždycky tu staré pramáti lebí podivné táhlo zachvění: Řetězy s nohou! oči všech k nebi zvedly se v blahém toužení
a titanů děti cítily otců svých plamennou krev, vybuchly v hněv veliké skutky, nadšený zpěv
z ňader jim letí k zóře, jež nítí se v plameni! Titanův děti živy jsou ještě, k otců se znají závěti,
co jim hněv nebes, plamenné deště, co lání a hrozby, prokletí? Co násilí, zloba? Odvahu v hrudi, na čele jas
vstávají zas, světlu jdou vstříc, spí pod nimi čas a ústrk a mdloba háďat a mloků ve změti.
Titánův děti spějí jen k dobru, proměnit chtějí země klín, dědictví otců, pravěkých obrů, padlo jim ducha do hlubin.
Co bylo hmota, co bylo rmutem – světlo je teď. Myšlénko, leť! Zajásej, písni! Obraze, kveť!
Štětec i nota ať hlásá, že je přemožen stín! Poháry vzhůru! V těsný kruh úže, dvanáctou bije chmurný zvon,
pod sněhem bují edenské růže, v hymny se mění vichru ston. Hle, země puká, titanů starých smířený rod
v hvězd chorovod mísí svůj jásot jak hromy vod – Otcovská ruka uvádí děti své na hvězdný trón.
Cookies on Poetry Cove