Odkud, mízo žití plná,
navracíš se v duši mou,
světla neznámá že vlna
prodrala se ke mně tmou?
Jak to svítí, jak to praská
v železu mých dávných pout!
Je to dozvuk mládí, láska?
Kam se rozpjat? Kam se hnout?
Jsi to postrádané zdraví
lidstva, dare nejvyšší,
je to síly pocit pravý,
cíl když kyne nebližší?
Stromy, květy, záře, svity,
vlny, vánky, pohádky!
V dálku, v duši blesků kmity!
vábný stíne přesladký!
Stoupej, žití mízo plná,
mořem již, ne paprskem!
Ať to jásá! Každá vlna
dí mé krve: Cítím! Jsem!
A nechť je to – stařec bledý
než můj člun v tmy provodí –
a nechť je to naposledy,
pro věčnost to lahodí.