Břeh pustý, řeka šerá
a nebe olověné;
je dumná chvíle, která
do duše smutek žene.
Jen pěna vln tou šeří
se chmurně bílá míhá,
jak holubičí peří
ji ob čas vítr zdvíhá.
A v chumáče ji shání,
a kde břeh strmí tmavý,
ve vločkách hází v lkání
do ušlapané trávy.
Břeh pustý, řeka šerá
a nebe olověné;
je dumná chvíle, která
do duše smutek žene.
Loď vlny nerozbrázdí
a pták je nepřeletí,
pustého sadu za zdí
se tmějí rysy snětí.
Teď ze stromů jsou kostry,
jež drží prázdná hnízda,
a travou stejně ostrý
jak duší vítr hvízdá.
Kdo zpozdil se to tady?
i hvězdy šly juž spáti
měsíc si neví rady,
zda shasnout má či pláti.
Nech svět a domů pojďme
a v tiši jizby stinné
v snů moře duši hoďme,
snad splyne v nich a zhyne.