Co vůně v kraj, co v duši kouzla vlívá
noc čaruplná v hor květnatém svahu,
když svoje hvězdy vetká v moje dumy
a v sny mé roní svojí rosy vláhu.
Hor vrcholy se tratí v modrou mlhu,
strom nehne se a nezašumí třtina,
jen z dálky řeka temným stonem hučí...
Oh, v šumu tom se lehko zapomíná!
Čím lidský bol, čím stesk a utrpení,
čím plachá naděj, čím jsou luzné klamy
v klid této noci, kdy tvorčí dech boha
se vznášeti zdá opět nad vodami!
Tu věřím zas, že dny mladosti ještě
nad hlavou mou se nesou v této chvíli,
tak jako noční motýl purpurový
oblétá snivě leknín sněhobílý.
A věřím zas, že posud v mojí hrudi
žár lásky plá, byť třeba utajený,
že na oltáři mojí poesie
ční v hrdé kráse posud modla ženy.
A věřím světlošky, jež letí polem,
že třpyt mých slzí vezmou na svá křídla,
a v myšlenkách za nimi v dálku letím
v ten čas, kdy stál jsem u mladosti zřídla.
Ó jaká změna! tam blankytnou vlnou
spěl život můj pod vonných květů tíží,
teď kalným tokem, jednotvárnou stepí
a močály se unavený plíží...
V ten luzný kraj jen upomínka letí
na křídlech písně, když se večer stmívá.
Tak sivé ptáče slétne mezi skály
a ve západu slunce smutně zpívá.