Do ticha noci, které monotonní
se rozlívá tmou, cosi divně zvoní,
je času křídlo to, jež uniká?
Do dlaní znavených se hlava kloní,
jak mury o lampu sny bijí do ní –
teď chybí ti jen píseň slavíka.
Kde vzal by se tu, v šer, jenž všecko cloní,
kde pouze duma dumu, stín stín honí,
kde sotva upomínka zatiká?
A jen to čas je, co své slzy roní
do vásy prázdna, rychle sáhni po ní,
před tebou rozplývá se veliká:
To celý Prostor! Věčnost! Slyšel’s o ní?
teď znáš ji v této písni monotonní,
v níž nad hlavou Čas tobě utíká...