Vichr hvízdá, déšť se lije.
Znám ty zimní melodie,
v odvet srdce teskně bije,
ani psa bys nevyhnal.
Vesmír starou bolest cítí,
jež vře v kosmu vlnobití,
zevšad na tebe se řítí,
kdes jí ani nečekal.
Před živly ač dobře chráněn,
útokem jich neporaněn,
chvím se, není cit můj zhráněn
v pevný démant posavad;
upomínky řadou stinnou
z portretů mi starých kynou,
z šiku milých knih se řinou,
dorážejí odevšad.
Různé na tvář kladou masky
přátelství a mrtvé lásky,
zoufalé o život sázky,
šílený to chvat a shon,
po okapu déšť jen stéká...
Výčitek tak valná řeka
dme se, duch co nazpět těká,
půlnoční když bije zvon.
Ať si bije – v prázdno vyzní!
Více marnou slávy žízní,
lidským hněvem, lidskou přízní
nedá pohnouti se duch;
ať má hruď jest jak noc chmurná,
v níž řve vichrů smečka spurná
zoufalého do notturna,
jemuž naslouchá jen Bůh!