Ve stínech noc jde snivá.
Slyš píseň cikády!
Jen smutný měsíc dívá
se v pusté zahrady.
A v topolech to stená. –
Ó žalný šum a vzdech!
Ó noci zamlžená,
svůj závoj spadnout nech!
Jak zahnu v stromořadí,
stín temný kyne blíž;
snad se duch mého mládí
jde loučit se mnou již.
Jak zahnu k vodotrysku,
jejž měsíc ozáří,
tu krok můj vázne v písku
a slza na tváři.
Pod nohou mně list suchý
tak smutně zašustí...
kdy vás, mé sny a tuchy,
duch na vždy opustí?
A v topolích to stená
a pohání mne v spěch;
ó noci zamlžená,
svůj závoj spadnout nech!
Svět v stínech; vzduch je parný,
jen měsíc svítí v sad,
a tichý, jednotvárný
zpěv cikády zní z lad.