Dóm ohromný až mezi hvězdy tryská,
v něm umění i víry divy září –
dál za ním střecha posupná a nízká,
tam samovrazi leží s bledou tváří.
Dvě zrcadla to, v obou člověk celý,
jak trpěl, strádal, vznášel se a klesal,
ten, jenž tu leží nah a zkrvavělý,
i ten, jenž epopej tam v kámen tesal.
Jdu okolo. – Kol život vře a duní
i myslím, bůh, jenž mluvil v žhavém stromě
a jenž tak blízko v pyšném chrámu trůní,
víc na práci by měl v tom nízkém domě.