Juž ke dnu stoup’, svět pod vodou jej klame.
Tam světlo, které v hlubině se láme,
kol fantastických zjevů reje tvoří,
na rybích šupinách tu zlatem hoří,
tam rubíny plá, jak sta rudých očí
se Medus tykadla a řasy točí,
vše plane v duhách, ve prsténcích sličně,
jenž v spirálách se třesou ustavičně;
i sáhne hloub v ten magický svět vrší,
a z této ještě drahokamy prší!
Však nahoře to podívaná jiná,
při denním světle vše jest shnilá třtina,
rmut černý, medus měkká hmota slizká,
jež v matném šedu odporně se blýská,
a trochu písku se skořepin změtí,
s kterými sotva zahrají si děti.
Ten zázračný svět, chycen jejž má v hrsti,
je shnilou travou, štěrkem jen a prstí.
Ó básníku, zda jinak se ti děje?
Tůň duše tvé se jak tůň moře chvěje,
plá, svítí, hoří, míhá se a vzkvétá;
však chraň se, obrazy a epitheta
v dlaň skutečnosti vložit neúprosnou,
hned setřeš pel a svit a barvu rosnou,
a zbudou ti jen ošumělá slova.
Čím to jen, v písni že jsou zase nová,
zas kouzlo staré nití, že v nich kryje
se, paprsk v moři, stará poesie?
Zda illusí to svatou, všemohoucí?
Či proto, norče, cítíš hruď výš tlouci,
když moře toho ty se hroužíš ke dnu,
že naděj’ na perlu máš – aspoň jednu?