Kol bledého měsíce
mraků sbor stál,
on z jejich směsice
patřil jak král.
Náhle tu šeptání
plnilo vzduch,
větru to zalkání,
ztlumený ruch.
Smrků řad mohutných
v tom splýval víc,
potřás’ a sklonil v nich
noc tmavých kštic.
Stínové křehkých třtin
hnuly se v rej
jak lidských postav stín,
kyn, obličej!
Ve stínech noci sám
kráčím tu kol
pagody, již v plen tmám
svlačce skryl stvol.
Po lesa okraji
přecházím most,
k vesnici, ku háji
noční jdu host.
V chatách a ulicích
spí všecko již,
půlnoci kročej mih’
v tuto se tiš.
Lidská spí družina,
ztich’ hlahol ves,
sova jen jediná
lká temně v les.