– Na místo hlavy mám jen kámen,
krev dávno v srdci ustydla,
bez citu hruď i svazy ramen
a jen mne bolí chodidla.
– Já místo údů mám jen skály,
v těch cítím ledný, mrazný chlad,
jen v srdci, v srdci, tam to pálí,
to doutná a žhne posavad.
– Já cítím měkkost trupelnatou,
kde pomyslím si, na těle,
a dvojici jen očí vzňatou
zřím zářit z toho popele.
– Já výhost dal juž každé muce,
jsem bez sporů a bez války
a jen mé ruce, jen ty ruce
se natahují do dálky!
– Vy šťastní! Já však celý žiju,
vše slyším kol a všecko vím,
k dnu hrobu přibit kol tmu piju
a nevýslovnou bázeň jím.
– To přejde též, já zvolna cítím,
jak tuhne vše a vybledá,
juž budu balvan mezi kvítím
jak vedle tělo souseda.
– Já zcela spal, však v nové dumy
mne probudil váš rozhovor;
– Já nemluvil... to vítr šumí,
ó dnes tak ostře fičí s hor!
– Já chtěl bych usnout pro vždy, krátce
ve spánku vskutku hrobovém...
– Mně nevýslovně v nitru sladce,
když milenci jdou hřbitovem.
– Cha, cha, za zdí se za ní honí,
svět jako včera je i dnes...
– Ó necítíte, jak sem voní
skrz hustou hlínu modrý bez?