Již byla půlnoc, kraj se tměl,
pod okny parník odjížděl,
do černé noci silně hvizd’ –
zvon – oddech páry – kola svist.
Od práce své jsem právě vstal,
a k oknu vstoup’ a patřil v dál,
zřel odjezd lodi v tichém ruchu
jak lodi duchů.
Spat šel jsem pak. Když oči sen
mi zahrnul, já viděl jen
loď mizící kdes v černých tmách
vždy dál a dál a dál...
A loď ta jela se mnou v snách
a já se duše ptal:
Zda nejedem tak rovněž my
ve náruč noci, tmy?
Loď přistane vždy s novým dnem –
leč víme my, zda přistanem?